Důvod proč jsem se rozhodla tento blog založit byl velmi prostý. Jsem máma, manželka, plně pracující žena, která kolikrát již neví, kudy kam. Neustále se na mě ze všech směrů valí nějaké informace, které několikrát neumím ani zpracovat. Protože pracuji jako veřejně činná osobnost (jsem redaktorka v jednom – prozatím – nejmenovaném plátku) a zároveň jsem velmi citlivá a empatická osoba, je často náročné všechno v mé hlavě srovnat. Často s tím velmi bojuji. A bojuji s tím nejen já, ale i moje nejbližší okolí, neboť je neustále zásobuji dost často negativními informacemi. Ano, to jsem já, ufňukaná Uršula.
V posledních dnech jsem zvažovala, jestli to už není zralé na odborníka, dala jsem šanci tomu, že se ze svých trablí vypíšu. Třeba mi to pomůže a třeba taky ne. Psaní se stalo mým životem, tak jako jiní kreslí, zpívají, já píšu. Minulý rok jsem zkusila oslovit místní redakci, zda by mě nevzali mezi sebe s tím, že bych ráda vyzkoušela práci redaktora. Práce je to sice skvělá, baví mě a troufám si říct, že je to ta nejlepší práce, kterou jsem kdy mohla dělat. Ale není to pro každého, jsou situace, které se horko těžko zvládají. I přes to, že se s tím učím pracovat, často se cítím jak přejetý bobek parním válcem.
Nespočetkrát jsem se složila, prodělala jedno totální vyhoření, kdy jsem si říkala, že by bylo mnohem lepší, kdybych tady nebyla. Díky rodině jsem se sebrala a snažím se žít dál. Tato práce není pro lidi, kteří se druhých bojí. Přišla jsem na to, že jsem duší introvert a nezvládám, když se na mě lidé zlobí – dost často bezdůvodně. Proč tu práci dělám, když mě to tak ničí? Má to dva jediné důvody. Prvním je to, že je to práce, za kterou jsem placena a je to práce, která mě baví. Druhým důvodem – pro mě stále velmi důležitým – je úspěch. Ani ne tak mezi cizími lidmi, přáteli jako v rodině. Jsem jediná z rodiny, kdo alespoň trochu něco dokázal. Nedokážu se smířit s tím, že bych zklamala. Zároveň si ale říkám, je důležitější úspěch, než štěstí?
Samota není prázdno.
Je to prostor, kde konečně slyšíš sebe.